Michael Viktořík, nepřehlédnutelná postava české hudební i rozhlasové scény, se narodil 2. prosince 1965 v Praze. Širší veřejnosti i věrným posluchačům je znám pod přízviskem Vrtulník Michael V., které si zvolil na základě své celoživotní fascinace těmito létajícími stroji. Jako diskžokej, moderátor, textař a performer vtiskl tuzemskému éteru nezaměnitelný styl plný nadsázky, svérázného humoru a novátorských hudebních žánrů. Jeho hlas a neotřelé vystupování provázely posluchače od průkopnických let soukromého vysílání na pražském Radiu Golem přes celoplošné hitparády až po současné působení na stanicích Color Music Radio a Hey Radio.

Vojenská služba, rakouský éter a zrod rapového šampiona

Dospívání Michaela Viktoříka se odehrávalo v kulisách normalizačního Československa. Zásadní impuls pro jeho další směřování přišel během základní vojenské služby. V kasárenském prostředí se mu podařilo ladit signál rakouských rozhlasových stanic, jejichž prostřednictvím objevil tehdy u nás prakticky neznámou zámořskou kulturu – rap. Této rytmické mluvě a syrovým beatům okamžitě propadl a začal se novému žánru aktivně věnovat. Jeho úsilí vyvrcholilo v roce 1989, kdy oficiálně získal titul mistra ČSSR v rapu. Jako držitel tohoto ojedinělého prvenství se stal vyhledávanou postavou a dostal příležitost vystoupit jako host v dobových televizních relacích orientovaných na mládež, mimo jiné v populárním Televizním klubu mladých (TKM). Již před rokem 1986 se věnoval také divadelní tvorbě, když napsal a režíroval multimediální představení Květ radosti a štěstí, a v roce 1988 se mihl jako diskžokej ve filmu Čekání na Patrika.

Klubová scéna a památný 17. listopad 1989

V období těsně před sametovou revolucí a v časech bezprostředně po ní působil Michael Viktořík jako diskžokej v předních pražských podnicích. Pravidelně pouštěl hudbu v klubu U Holubů na Smíchově a v legendární diskotéce Srdíčka situované poblíž nádraží Praha střed. Právě smíchovský klub U Holubů se stal dějištěm zásadního milníku české populární hudby. Přesně 17. listopadu 1989 zde odehrál své první společné živé vystoupení s Romanem Holým, čímž byla oficiálně založena formace J.A.R. Se skupinou následně spojil velkou část své tvůrčí dráhy. Společně vydali řadu desek – od debutové Frtky (1992) přes Mydli-to!, Mein Kampfunk, Homo Fonkianz, Nervák, Armádu špásu, Dlouhohrající děcka, Eskalaci dobra, Eskalaci bobra až po Jesus Kristus Neexistus? z roku 2023. Skupina oslavila svá jubilea také videokazetou V deseti letí desetiletím (1999) a rozsáhlým DVD projektem z koncertu v pražské Lucerně z roku 2008. Sám Viktořík navíc nahrál několik rapových singlů, spolupracoval na nahrávkách projektu Parma Brothers či Michael V. And M.M. Little a v roce 1999 napsal a zarapoval pasáž do hitu Leony Machálkové Lásko má, já stůňu. Na běžné diskotékové hraní mu však kvůli vytížení nezbýval čas a sám tuto etapu s nadsázkou uzavíral konstatováním, že je na kluby příliš drahým DJem.

Zlatá léta na Radiu Golem: Rap, techno a fanynky

Nejvýraznější rozhlasovou stopu zanechal Michael Viktořík na vlnách pražského Radia Golem, jež sídlilo na Chodově a vysílalo na frekvenci 90,3 FM. Působil zde od září 1991 do června 1995 v hlavním vysílacím čase. Golem byl stanicí bez dnešních technologií – neexistovaly mobilní telefony ani elektronická pošta. Posluchači proto komunikovali prostřednictvím pevné linky s číslem 7950976 nebo posílali klasické dopisy a korespondenční lístky. Viktořík tyto vzkazy velmi rád četl přímo do mikrofonu, přičemž s oblibou dojemně citoval zamilovaná psaní od posluchaček: „Michale, máme tě rády a jsi prostě nejlepší.“

Kromě moderování běžných bloků měl plně ve své režii posluchačskou hitparádu Golemiáda i žebříček diskžokejů Golemstar, na kterém spolupracovali kolegové jako Milan Kroužil, Patrik Rokl, Jirka Počta, Luděk Formánek či Michal Jirák. Zásadním přínosem pro rozvoj moderní hudby v Čechách byly jeho žánrové speciály:

  1. Hodinka rapu (středy): Představoval zde špičková zahraniční jména, která na jiných stanicích téměř nezněla – Public Enemy, N.W.A, The 2 Live Crew, Eric B. & Rakim, Leaders Of The New School či Derek B. Hrál také nahrávky mateřských J.A.R., kde značný rozruch budila necenzurovaná skladba J.A.R.R.A.P.
  2. Hodinka techna (pátky): Přinášela nejtvrdší elektronické novinky v podání formací Interactive, HolyNoise, Mysteria, Novak.S, Eskimos & Egypt nebo Rotterdam Termination Source.

Ačkoliv tehdejšímu éteru dominovala vlna komerčního eurodance (kapely jako E-Rotic, Maxx, Dr. Alban, Culture Beat, The KLF či Double Vision), Viktořík otevřeně přiznával, že tyto „tralalandy“ příliš v lásce nemá. Na stanici vedl rozhovory, podílel se na scénářích a dával prostor začínajícím umělcům. Vysílání Golemu muselo striktně končit úderem 22. hodiny, avšak Viktořík páteční a sobotní večery s oblibou svévolně prodlužoval. Působení stanice skončilo v roce 1996, kdy v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání nezískala dostatečnou podporu pro prodloužení licence, což tehdejší tvůrci nesli s pocitem křivdy vůči reálné oblibě u posluchačů.

Putování éterem a syndikované hitparády

Rozhlasové aktivity Michaela Viktoříka zdaleka neskončily s Radiem Golem. Od února 1994 začal společně s kolegou Pavlem Řebíčkem uvádět hitparádové pořady, které přebírala velká síť regionálních stanic po celé republice. Nejprve šlo o Malibu Dance Chart Top 20 (vyráběnou na Golemu a posléze na Radiu Bonton), následovala Becherovka 15 Dance (odbavovaná z Bontonu a později z Radia Zlatá Praha) a konečně Paegas Twist Top 10 na Zlaté Praze. Tento syndikovaný hitparádový maraton se uzavřel až po osmi letech na konci února 2002.

Na vlnách Radia Zlatá Praha vytvořil moderátorskou dvojici s Luďkem Formánkem v pátečním bloku Díky Bohu je pátek a podílel se na relaci Horečka páteční noci. Hlas Vrtulníka Michaela V. zněl v průběhu let rovněž z frekvencí stanic Radio City, Radio DeeJay, Expresradio a Radio Hey!. V současné době udržuje kontakt s posluchači především na Color Music Radiu, kde uvádí ranní vysílání, a na sesterském Hey Radiu.

Před televizní kamerou

Paralelně s rozhlasem se Viktořík výrazně prosadil na televizní obrazovce. Mezi říjnem 1992 a říjnem 1993 uváděl a spoluvytvářel pořad České televize O 106, kde spolupracoval s Jiřím Kornem a jeho tehdejší chotí Kateřinou. Na jaře 1994 připravoval pro TV Nova sobotní pořad Klipy Klepy. Ten sice představoval obdobu hitparády Eso, avšak po necelém půlroce skončil; Viktořík situaci shrnul poznámkou, že televizi zkrátka stačilo samotné Eso, kde navíc kolem roku 1995 sám několikrát zaskakoval za Terezu Pergnerovou.

Kultovním fenoménem se stala jeho autorská Runway párty na Premiéra TV (květen 1996 až únor 1997). Pořad pro mládež plný skečů a svérázného humoru byl však předčasně zastaven poté, kdy k vysílací radě dorazila stížnost mistra z podniku ČKD podpořená podpisy učňů, kteří označili obsah za nevhodný pro dospívající. Na televizní formát navázaly videosoubory Runway Video (1997), Runway Špeky (1998) a posléze DVD Boží Show. V letech 2006 a 2007 psal scénář a hrál v sitcomu Klubíkovi na ČT a vystupoval v pořadu Horečka páteční noci. Od roku 2023 působí jako moderátor i dramaturg na stanici A11 (Dobrý večer s A11, Michael V. Show) a na TV Barrandov se uplatnily archivní díly jeho talk show Viktory Show, s níž dříve prorazil na internetu.

Filmové epizody

Viktoříkův osobitý projev zaujal i filmaře. Po sedmisekundovém štěku diskžokeje v komedii Čekání na Patrika se v roce 1999 objevil jako varhaník ve snímku Otakára M. Schmidta Eliška má ráda divočinu s replikou „Neurvi si strunu“. Nejvýraznější roli mu svěřil režisér Karel Spěváček v černé komedii Brak (2002), kam byl obsazen přímo na základě nahrávek z pořadu Runway párty. Jako Iggy, syn mafiánského bosse Miroslava Moravce, zde parodoval roli profesionálního čističe po vzoru kultovního snímku Pulp Fiction. V roce 2003 se ještě podílel na scénáři, režii a produkci krátkého snímku GENius pro Českou televizi.

Zdroje

  1. Wikipedie (cs): Michael Viktořík
  2. Wikidata: Q12036647