Rozhlas po drátě (lidově nazývaný dráťák) představoval unikátní technické řešení pro distribuci rozhlasového vysílání. Místo klasického šíření pomocí rádiových vln a spoléhal na pevnou káblovou síť. Systém se v Československu budoval podle sovětského vzoru od padesátých let 20. století a jeho cílem bylo zajistit spolehlivý, nerušený a snadno kontrolovatelný přenos státního rozhlasu k obyvatelstvu.
Technické fungování a přijímače
Princip fungování byl založen na nízkofrekvenčním přenosu signálu ze specializovaných rádiouzlových stanic. V centrálním zesilovači se signál transformoval na napětí 120 V a distribuoval se linkovým vedením. Před vstupem do koncových objektů se z bezpečnostních důvodů napětí snižovalo na 30 V. Díky tomuto postupu docházelo jen k minimálním ztrátám a káblové sítě mohly dosahovat délky i několika kilometrů.
Koncové zásuvky v bytech, úřadech či školách obsahovaly ochranné odpory proti zkratu. Samotný domácí přijímač byl konstrukčně velmi jednoduchý a nevyžadoval připojení k elektrické síti. Skládal se z:
- reproduktoru s transformátorem,
- otočného přepínače pro skokovou regulaci hlasitosti,
- dřevěné či plastové skříňky (některé pokročilejší modely disponovaly i výstupem pro magnetofon).
Výhody a historický význam
Pro tehdejší režim měl drátový rozhlas řadu výhod. Umožňoval absolutní kontrolu nad posluchači, neboť na dráťáku nebylo možné naladit jiné než oficiální stanice Československého rozhlasu. Vysílání navíc nebylo možné zarušit zahraničními rušičkami a fungovalo i při celkovém výpadku elektrického proudu. Pro občany byla lákavá i nízká pořizovací cena přijímače a stálá kvalita zvuku nezávislá na počasí. Měsíční poplatek v ČSSR činil 15 Kčs.
Významnou roli sehrál drátový rozhlas během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Když byly v noci z 20. na 21. srpna na příkaz kolaborujícího vedení spojů vypnuty běžné vysílače, na rozhlas po drátě se zapomnělo. Právě díky němu se tak občané mohli dozvědět zásadní informace o okupaci země.
Regionální vysílání a zánik
Systém neexistoval pouze jako pasivní přijímač ústředního programu. Do sítě mohly vstupovat i regionální rádiouuzly s vlastními vstupy. Například v České Lípě fungoval rozhlas po drátě od konce roku 1953 do dubna 1990. V Kolíně bylo vysílání zahájeno v roce 1960 a dočkalo se i profesionálního studia, odkud se od roku 1990 vysílalo živě.
S rozvojem VKV vysílání a televizního vysílání zájem o drátový rozhlas postupně opadal. Po roce 1989 došlo k masivnímu úbytku účastníků a v roce 1990 byl vyhlášen útlumový program. Vůbec poslední vysílání rozhlasu po drátě v České republice bylo ukončeno 29. října 1999 v Kolíně. Podobné principy stovoltových rozvodů se však v omezené míře využívají dodnes, například ve školách, průmyslových areálech či jako obecní rozhlasy.


